Můj život s koňmi by se dal datovat od roku 1996, kdy jsem se i přes protesty rodičů přihlásila do jezdeckého klubu, kdy jsem navštěvovala šestou třídu základní školy a řekla si, že se na koních už nechci jen občas někde příležitostně povozit na pouti, ale chci se s nimi naučit pracovat a naučit se jezdit. Už jako malá jsem snila o vlastní stáji, znáte to - dětské představy. :)

V jezdeckém klubu tak začala moje společná cesta s koňmi a že nebyla vždy přímá a snadná, bych vám ráda napsala v tomto příspěvku. 

(Farida)

V jezdeckém klubu mi byla přidělena tato tehdy devítiletá ČT kobylka Farida. Dnes s odstupem času si uvědomuji, že byla typickým příkladem znuděného provozního školního koně pro úplné amatéry jako jsem byla já. :) Když jste na ni posadili nováčka, musel zjisit, jak na ni vyzrát, aby se vůbec hnula od jednoho k druhému trsu trávy. Farida byla pod sedlem i v boxe naprostý flegmouš, občas sice šklebivá (to když viděla, že na ni jdou zase někoho posadit), ale jinak pohodářka s dobrým srdcem, která už za ta léta odvozila tolik zadků, že jí (bohužel i bohudík) bylo úplně šumák, koho zrovna veze na svém hřbetě. Jakmile se začátečník v sedle otrkal a na lonži se naučil základy chodů, poté taky samostatně na jízdárně, začala ho Farča nudit a chtěl si zkusit něco živějšího...to byl její osud a hlavní role v jezdeckém oddíle. Samozřejmě si ji občas vzal někdo zkušenější a vyjel s ní i do terénu, ale bylo to velmi sporadicky. Mě to osobně přišlo pro devítiletou kobylku škoda, určitě by byla schopná odjezdit i aktivněji sem tam nějaký hobby parkur apod. ale vedení jezdeckého klubu si stálo za tím, že tahle aktivita Faridě stačí a žádné vyšší ambice nemá. A tak se s ní setkali nejspíš všichni nováčci v klubu, darovala stáji i krásnou klisničku Firestu. Farida už dnes není bohužel mezi námi.

Po tom, co jsem se i já jízdárensky otrkala a zvládla základy jízdy v anglickém stylu, jsem přesedlala na jinou kobylku, tehdy osmiletou Portu (její fotku bohužel nemám), plemene A1/2. Oproti Faridě byla živější a já se tak dostala k další práci na jízdárně, jakými jsou vyvýšené kavalety a základy skoku přes nízké překážky. S Portou jsme taky jezdily do terénu, ale v podstatě jsem si v klubu pořád nemohla najít toho "svého" čtyřnohého parťáka. Podle toho, kolik členů přišlo na trénink, jsem i já vystřídala několik dalších koní, na které vzpomínám moc ráda. Byla to především bývalá dostihačka A1/1 Riposta nebo kladrubský valach Manzi, nebo ČT valach Oliver. Ti všichni mi občas dali opravdu pěkně do těla :) O jejich dalších osudech bohužel více nevím, vzhledem k věku předpokládám, že také Porta, Manzi i Riposta se prohánějí na nebeských pastvinách.

(Jumbo Ramirez)

Společně s Manzim obýval rozdělený box i tehdy tříletý kladrubský hřebec Jumbo Ramirez. V té době vypadal asi jako všichni tříletí hřebečci - nic moc svalů, jen samý krk a samá noha :) U Jumba to navíc ještě bylo jeho zbarvení, kdy postupně vyběloval, ale mezitím vypadal jako přerostlý oslík. Ale ta jeho veselá kukadla a zájem o všechno nové, byl to zkrátka šibal a já si konečně v klubu našla "svého" čtyřnohého parťáka a první koňskou lásku. :) Protože jsem členem v klubu byla už nějaký ten rok a půl, měla jsem možnost s ním začít pracovat na přiježdění a obsedání. Tehdy jsem pochopila, co to znamená být s koněm na stejné vlně, navzájem si naslouchat a pochopit odlišnosti toho druhého. Jumbo byl velmi učenlivý a tak jsme se po půl roce intenzivní práce ze země dostali na svou první krátkou vyjížďku. Ten pocit se ani nedá popsat. Ty prostorné živé chody, nádherně nasvalený krk, který ze sedla vypadal jako ohnutý luk...jedním slovem nezapomenutelné. Věřím tomu, že časem bychom se spolu dostali k drezurní práci, případně endurance, ale v jezdeckém klubu už měli plány úplně jiné, bohužel jsem o nich neměla ani potuchy. A tak se stalo, že jednoho sobotního odpoledne, kdy jsem přijela na pravidelný trénink byl box Jumba prázdný a na můj dotaz, kde je, mi bylo odpovězeno velice chladně a stroze: "Prodal se..." Věřte, že jsem se pokoušela opakovaně ptát, proč, kam, komu, za jakým účelem...ale žádné bližší odpovědi se mi nedostalo. Velmi se mě to dotklo, možná si trenérka myslela, že jsem žába v pubertě, která ani zdaleka neví co chce, ale tohle mi jedno opravdu nebylo a vzala jsem to z jejich strany jako podraz. Upadla by jim snad ústa, kdyby mi to řekli? Dejme tomu i s nějakým předstihem...? Mohla bych se aspoň rozloučit a byla bych určitě klidnější, kdybych věděla, kde bude jeho nový domov, vždyť jsem jim pomohla Jumba přijezdit, obsednout, dala jsem si s ním tolik práce, chtěla jsem se za to odměnit jenom tím, že ještě nějakou dobu budu moct zažívat společné tréninky a vyjížďky s ním...ale tak to dopadá, když jste jen pouhý člen jezdeckého klubu, stejně jako ostatní, když vás hodí jen do pytle s pomyslnou nálepkou "mírně pokročilý". Na nic víc jsem v tomhle klubu neměla právo, zaplatit si za členství, dodržovat řád a jezdit dle pokynů trenérů...jak strohé a úzkoprsé... Najednou jako by se mi otevřely oči a já si uvědomila, že jezdecké kluby pro mě asi nebudou to pravé ořechové... A tak jsem z klubu sama odešla, bez Jumba to nebylo ono a už mě nebavily pořád jen ty řeči o tom, že mám před sebou ještě hodně práce, pokud se chci někdy dostat na nějaké parkury. Vždyť mě vlastně došlo, že jsem po parkurech ani moc extra netoužila. Více mě bavila práce s Jumbem, vyjížďky v terénu, kde jsme si oba dali pěkně do těla... Po několika letech jsem se díky jedné známe dopátrala, co se s ním dále stalo - byl prodán jako hřebec do kočáru jednomu soukromníkovi, odtud se pak dostal až do Prahy jako koník, který vozil v kočáře turisty po městě. A já? Já jsem se začala ubírat jiným směrem a to k práci s koňmi soukromých majitelů. Na Jumba však nikdy nezapomenu, už také není mezi námi...

_________________________________________________

(Bobeš)

Mou první zkušeností s koněm (ponym) u soukromého majitele byl Welsh pony - hřebeček Bobeš, tehdy šestiletý, okolo 135khv, pořádný lump, který moc pozitivní vztah k lidem a k práci pod sedlem neměl. Hned během první návštěvy mi málem úmyslně amputoval pravý ukazováček a při prvním lonžování si myslel, že když se na mě agresivně rozběhne, tak před ním uteču. Popravdě byl velmi překvapený, když zjistil, že nehodlám uhnout a už vůbec mu nemíním tolerovat tyhle agresivní výlevy vůči jakýmkoli lidem. Jeho minulost jsem bohužel neznala, ale pan Janko si ho kupoval pro rekreační využití jako už obsedlého a přiježděného. Jenže mladý hřebeček mu tak nějak přerostl přes hlavu. Dokud ho rozmazlovali a dělali mu různé ústupky, dalo se s ním vydržet. Když ale přišel čas, aby se Bobeš podílel na nějaké spolupráci s lidmi, začaly problémy. Až s odstupem času jsem si uvědomila, že díky téhle povaze jsem dostala výbornou školu a naučila se zacházet i s koňmi, kteří zkrátka člověka odmítali respektovat přirozenou cestou. A protože Bobeš byl typickým příkladem, že klasickou školní cestou lonžování to nepůjde, musela jsem hledat pomoc jinde. Našla jsem v ji v literatuře Montyho Robertse a zjistila, že práce s koněm je daleko obsáhlejší téma než jsem si kdy představovala. Po půlroční práci ze země, kdy jsem toho opravdu daleko více nachodila než najezdila, se dostavily první výsledky. Bobeš pochopil, že spolupráce s lidmi může být fajn a dokonce se mu za dobré chování dostane i pochvaly, podrbání nebo menšího pamlsku. Začali jsme tak pracovat i pod sedlem, vychutnávali si dlouhé vyjížďky a strávila jsem s ním nezapomenutelné chvíle až do ukončení základní školy. Protože na střední jsem už dojížděla a sežrala skoro všechen můj volný čas, nemohla jsem se Bobešovi dál věnovat. Navíc rodiče tenhle můj koníček nikdy nechápali a tak jsem s každou horší známkou doma slyšela jen "to je z toho, že se pořád flákáš jen u těch koní..." taky Bobeš už dnes není mezi námi a dělá čurbes někde po nebeských pastvinách :)

(Ted)

Během druháku na střední škole jsem se díky sestřenici dostala k tomuhle krásnému WPB (145khv), valáškovi Tedovi, tehdy čtyřletému. A jako správný mlaďas měl ještě sem tam roupy a majitelce dokázal nejednou zadrnkat na nervy. :) Využíván byl rekreačně, přesto měl v sobě úžasný potenciál pro vyšší sport a to parkury nebo drezuru. Spolupráce s majiteli trvala rok a půl, za tu dobu si Tedík odjel jednu Hubertovu jízdu a zdokonalil se ve skákání překážek. Bohužel již není mezi námi, na jaře 2014 se ke mě dostala smutná zpráva od majitelky, že Tedík umřel na těžkou koliku.

(Susan)

Další a také nejdelší kapitolou v mém dřívějším jezdeckém období zaplnila tahle okatá kobylka Susan, kříženec Hucula, Fjorda a bůh ví čeho ještě :) Khv 140cm, v době, kdy jsem ji poznala měla devět let a těžkou nadváhu. Více o ní najdete v rubrice "Příběhy s koňmi". K Su jsem se dostala v roce 2006 díky bývalé kamarádce, pan Siggi (majitel) si ji kupoval pro rekreační využití, ale nějak mu už nedošlo, že kůň není prasátko krmené pro porážku. Podle toho taky Susan vypadala, tuk i na hřbetu, špatná kopyta, problémy s dýcháním... navíc se s ní dlouho nepracovalo a musela se podobně jako Bobeš naučit respektovat lidi. Dokud byla ve výběhu, bylo vše v pořádku. Jakmile jste ji vyvedli ven, ukázala vám pěkné rodeo. Odmítala se kamkoli hnout, jakkoli se přizpůsobit. Krmítko, box a výběhy bylo všechno, co znala. Pustily jsme se do práce opět podle metod práce ze země i metodou Parelliho her a během půlroku se z tlusté koblihy vyklubala nádherná kobylka s obrovským a hlavně neuvěřitelně laskavým srdíčkem. Na ty celodenní puťáky s ní v sedle nikdy nezapomenu. Byl to po Jumbovi zase konečně koník, který dokázal zalátat mou díru po ztraceném čtyřnohém parťákovi. Susan jsem si zamilovala natolik, že mi ji v roce 2008 majitel svěřil do plného pronájmu. Postupně jsme se od westernu vrátily taky k lehké anglii - nízkým skokům přes překážky a k práci na jízdárně. Su se účastnila pěti Hubertových jízd a na svém hřbetě zaučila další mladé lidi, kteří se chtěli naučit základům jezdectví a blíže zjistit, co všechno práce s koňmi obnáší. Přečkaly jsme spolu i celé mé pětileté studium na vysoké škole a já zjistila, že ne ryze teplokrevní koně vůbec nejsou k zahození. Dokáží ze sebe vydat stejné maximum jako třeba čistokrevný plňas. Co na tom, že neměla původ a byla nižšího těžšího rámce. V terénu jí jen málokterý kůň stačil, byla úžasný tankodrom :) Bohužel jak šel čas a mě přibývala léta, změnil se i můj osobní život, za prací a za mým tehdy partnerem jsem se přestěhovala až do Prahy, přes 400km daleko od Susan. Dále se o ní starala a větrala jí má dobrá kamarádka Denča, jsem jí za to dodnes velmi vděčná. Bohužel náš vztah s panem majitelem utržil během roku 2012 dost hlubokou ránu, chápu, že nikdo z nás nemládne, ale pan majitel Su bez mého vědomí začal propůjčovat na větrání i dalším osobám, které ji jen zbytečně uháněly a naučily spoustě zlozvyků. Během dvou let byla ta úžasná a milá kobylka Susan rázem pryč. Velice mě to bolí, ale přestože je Su stále babička v důchodu a mám možnost ji na Moravě navštívit, neberu si ji ven, jen jí sem tam donesu nějakou mlsku a zavzpomínám na naše hezké časy. Strašně moc mě naučila a mě mrzí, že už nebudu mít nikdy možnost ji plně vlastnit. S panem majitelem jsme se nerozešli zrovna v dobrém, ale tak už to v životě bývá.

(Inéz)

Se Susan stáj obývala i tahle ponyčka křížence Welsh a Shatland ponyho - klisna Inéz, tehdy tříletá, khv 106cm. Naskytla se mi tak znovu možnost nějakého mlaďáska zaučovat úplně od nuly. S Inéz se mi pracovalo opravdu skvěle, přiježděna byla dle metod Montyho Robertse a po 14 ti dnech s námi ťapkala vedle Susan na svou první vyjížďku. Jediným problémem bylo sehnat adekvátního jezdce. U Inéz se vystřídalo celkem pět mladších jezdců, kteří z ní postupně vyrostli, ale do té doby se naučili základům v anglickém stylu ježdění a základům parkuru. Inézka byla po svém Welsh otci na skoky velice talentovaná a neznala lepší odměnu, než si přehopnout překážku na jízdárně nebo nějaký ten terénní skok. Odjela celkem tři Hubertovy jízdy, škoda, že se nikdy v mé přítomnosti nedostala na hobby dětské parkury či veřejný trénink. Zjistla jsem, že moc ráda trávím čas tím, že učím novým věcem jak koně tak taky děti, které se na Inéz i Susan prostřídaly. Tahle prďolka byla zapálená pro všechno nové a dokázala si se mnou ve výběhu hrát na honěnou i hodinu vkuse. :) Každý sportovně i rekreačně založený jezdecký klub by tuhle krasavici určitě uvítal. Byla sportovním jezdeckým poníkem jak se sluší a patří, navíc všechno dělala s neuvěřitelným zápalem. Dnes obývá stáj pořád společně se Susan, ale nemám vice informací, zda na ní pan majitel občas povozí malé děti, případně svá vnoučata.

(Elza)

Další krásnou okatou klisnou, se kterou jsem mohla pracovat byla Elza, tehdy tříletá, kříženec Haflingera s pony (120cm). Byla dovezena ze stejného stáda jako malá Inézka a ustájena byla jen o 200m níže u sousedů. Mohly se tak pravidelně vídat jak se Susan tak s malou Inéz. Majitel téhle klisny mě potkával u sousedovy stáje, kde byla Inéz a Su pravidelně a tak mi jednoho dne navrhnul, jestli bych se nechtěla věnovat i jejich kobči. Proč ne, řekla jsem si, i když jsem už v té době věděla, že tito lidé si Elzu přivezli jen pro to, aby ostatním u nás v obci ukázali, že na to mají (podnikatelé, kteří jinak o chovu koní nevěděli vůbec nic). Vzala jsem si Elzu do parády a s pony westernovým sedlem jí to náramně slušelo. Byla by skvělým rekreačním poníkem pro děti. Učila se velmi rychle a sem tam se s námi dostala na nějakou tu vyjížďku. Majitelé však pro ni neměli adekvátního jezdce a i přes mou snahu, kdy bych určitě někoho našla, mi jednoho dne oznámili, že Elza už je "vyškolená" dost a nemusím tím pádem dále docházet. Od té doby to šlo s klisničkou zase postupně z kopce, jednak neměla žádného koňského kamaráda, přestože výběhy se Su a Inéz by stačilo jen propojit a taky se jí nedostávalo péče jak se sluší a patří - zejména v oblasti pravidelného ošetřování kopyt. Poslední informaci jsem o ní měla někdy během roku 2013, kdy ji moje kamarádka Deni viděla ve výběhu a doslechla se, že ji chtějí prodávat, v té době už měla silně přerostlá zanedbaná kopýtka a bližší detaily už jsme bohužel nezjistily.

(Barunka)

Během roku 2008 jsem se seznámila s nedalekou "chovatelkou" koní - Žanetou, která se rozhodla si otevřít malou rodinnou stáj pro začátečníky, kde by časem vedla i dětské jezdecké tábory. Myšlenku měla dobrou, bohužel až po jisté době jsem zjistila, jaká byla ve skutečnosti a byla to má první zkušenost se soukromým majitelem koní, kterého jsem udala na KVS a koně jí byly odebrány, případně darovány jiným lidem. Touto cestou jsem poznala 21 letou kobylku ČT Barunku, která do té doby za sebou měla ne zrovna skromnou jezdeckou kariéru. Byla to úžasná dáma, co jsem o ní zjistila bylo, že působila v jezdeckém klubu v Českém Těšíně jako školní kůň pro místní obor Zemědělské školy, byla využívána pro parkury a později jako chovná kobylka, darovala jezdeckému klubu například vynikající sportovní kobylku Borůvku, která po ní zdědila parkurové vlohy. Pak se dostala k soukromé majitelce do Třince a odtud si ji kupovala Žaneta. Barunku jsem si občas propůjčila na vyjížďku a odjely jsme spolu (a zřejmě pro ni) poslední pohodovou Hubertovu jízdu. Nikdy na ni nezapomenu, byl to miláček a byla jsem ráda, že si svůj koňský důchod po zásahu KVS dožila v klidu a v pohodě u soukromé majitelky Lucky z Třince.

(Grif)

Tak tohohle rošťáka jsem navštěvovala už po přestěhování se do Prahy. Byl to v té době devítiletý hřebec Haflingera, pěkně nabroušený na lidi. Takže naše první lonžování spíš vypadalo jako by mě chtěl tenhle pakůň zabít. Rozbíhal se na lidi, vykopával, kousal, při pohledu na sedlo nadhodil takový škleb, že ve vás většinou zabil veškerý optimismus :) Ale nezoufala jsem. Přestože to trvalo asi čtvrt roku intenzivní práce pouze a jen ze země, vynahradil mi to pak víc než stonásobně. Tenhle hřebeček v minulosti zřejmě moc dobré zkušenosti s lidmi nezažil, ale jakmile začal jednoho odpoledne věřit, byl to mazel a naprosto spolehlivý kůň. Ještě téhož roku jsme si spolu na podzim odjeli Hubertovu jízdu - mezi cca dalšími 52 koňmi, takže pro hřebce, který tohle dosud neznal naprostý hukot. Navíc mi ho jeho majitel (totální blb) večer před odjezdem nadopoval ovsem a aby se neřeklo, tak ráno taky (dozvěděla jsem se to až později). I přesto má dodnes Grif můj neuvěřitelný obdiv, zvládli jsme to na jedničku a přestože mu to v hlavě kvůli tomu ovsu pěkně rachotilo, dokázali jsme si to oba náležitě užít. Tenhle lump mi v mnohém připomínal hřebečka Jumba, vyváděl ty samé blbiny, ale nikdy ne schválně, byl jen rád středem pozornosti. :) Grifa jsem si opravdu zamilovala a Haflingery taky - byli naprosto dokonale všestranní... jak už to ale bohužel bývá, mají tihle fajn koníci smůlu na své páníčky. Majitel - opět podnikatel v Grifovi viděl jen a jen vidinu vydělávání. Jako čistokrevný hřebec mohl připouštět a když zjistil, že se z Grifa stal jezditelný kůň a šikula pro westernové ježdění, chtěl z toho vytřískat další peníze. To, že Grif ale nevěřil v sedle jen tak někomu a že ještě zdaleka nebyl pro western přiježděný mu bylo fuk. A tak jsem po roce Grifíka opustila a nemám o něm žádné další zprávy. A jak jsem tak toho osudného odpoledne jela vlakem zpátky a vezla si v igelitce své jezdecké věci na převlečení, zjistila jsem, že po všech těch peripeticíh, kdy jsem si nějakého koníka po čase zamilovala a něčemu ho naučila, tak jsem o něho také vždy přišla. A takhle se to táhlo vlastně celá ta léta, kdy jsem v devítce základní školy odešla z jezdeckého klubu a začala se starat o koně soukromníků. Nelitovala jsem ani jedné zkušenosti, ale tak nějak...víc a víc jsem si uvědomovala, že bych už přeci mohla zvládnout i toho svého vlastního čtyřnohého parťáka. Za ta léta jsem dospěla, našla si zaměstnání, zázemí, osamostatnila se a mezitím nasbírala spousty zkušeností. A tak jsem si v roce 2012 nadělila svůj splněný sen a to tehdy třináctiletou kobylku Elen, kříženku Haflingera s ČT. Díky těmto stránkám bych vám ráda chtěla Eli blíže představit a podělit se s vámi o naše společné zážitky :)

(Tahle fotka rozhodla, vysmátá, tak akorát temperamentní, napůl Haflinger - no prostě moje žirafka) :D