Čtvrtý společný rok: leden 2016 - prosinec 2016 + video
Jaký byl náš čtvrtý společný rok s Eli? Vezmu to zase hezky po pořádku... Na konci článku je pak video sesřih z vybraných fotek a videí za celý rok :) Hned na úvod ale musím říct, že jsem opravdu šťastná za to, že vše klape jak má a nemusí se tak opakovat naše předchozí starosti – tedy co nový rok – to problémy v ustájení a hledání nového domova. Díky Bojovu se přerušil tenhle únavný a vyčerpávající kolotoč plný stresu či strachu z dalších potíží...
Během zimy 2016 se Eli postupně zotavovala po úrazu přední pravé šlachy na noze (od začátku října 2015) a protože se rekonvalescence dařila moc hezky, mohly jsme si už během února vychutnávat cca hodinu a půl dlouhé vyjížďky do přírody. Společnost nám nejčastěji dělal valášek Inka s majitelkou Markétou a jejím hafíkem Bobanem. Zima sice moc pohádkově zasněženou zimu nepřipomínala (jen na pár dní, kdy opravdu mrzlo a udržel se tak nějaký ten sníh) ale i přesto nás to od společných chvil v sedle nebo i bez něj neodradilo.
Koncem zimy nás s Markétou napadlo uspořádat hromadnou pohodovou akcičku a to celodenní výjezd na vysílač Cukrák. Pro mě s Eli to mě být test kondičky a toho, jestli je její pravá přední nožka po úrazu opravdu 100% fit. A tak se i stalo. Druhý dubnový den jsme se vydaly na náš první celodenní puťák. Docela nás s Markétou zamrzelo, že se k nám nepřidal nikdo další. Rozhodně by ale byla škoda pokazit si tím náladu a jak se říká, že dubnové počasí bývá vrtkavé, tak my jsme měly nádherně slunečno, teplo – zkrátka pravé jarní počasíčko. Akce se povedla na výbornou a zvládly jsme tak 27km terénem.
Během zimy a jara za Eli docházela sem tam i kamarádka Mari, která kobču znala už z minulého roku a učila se na ní základům jezdectví. Čekaly ji však závěrečné bakalářské zkoušky a tak jsme se dohodly, že Eli částečně pronajmu někomu dalšímu, někomu, kdo bude mít čas pravidelně docházet i v pracovních dnech. Během jara se udála ještě jedna, pro nás ne úplně příjemná změna, a to odjezd Markéty s Inkáčkem do nové stáje na Moravu. Aniž bych si to chtěla nějak připouštět, musela jsem uznat, že najednou to na Bojově nebylo ono – žádné tříhodinové vyjížďky s někým podobně naladěným, kdo by chtěl v terénu prozkoumávat nové cestičky. A tak jsme s Eli vyjížďkovaly nejčastěji samy, opakovaly jsme si na jízdárně základní práci ze země a pak také pod anglickým sedlem.
Na začátku léta jsem Eli částečně pronajala kamarádce Julči, která má na statku ustájeného svého vlastního valáška, ale chtěla si zajezdit společně i se svým manželem ve dvou. Byla jsem moc ráda, že jsem potkala někoho nového, kdo bere koně jako parťáka a navíc bydlí i kousek od statku. Začaly jsme spolu jezdit na pohodové vyjížďky, zase i klidné dvouhodinovky a rázem bylo všechno zase veselejší.
Jediným problémem bylo prochladnutí hřbetu Eli, tím pádem částečné zablokování beder a bolest bederního výrůstku, který už má od narození. Westernové sedlo jsme tak odložily stranou a po uzdravení se jsme spolu začaly jezdit na parellce a bez sedla, případně sem tam jen s anglickou výstrojí. Jedním slovem paráda...už dlouho jsem se na Eli bez sedla necítila tak svobodně jako tohle léto. Ani nevím, čím to bylo... Jestli tím, že jsme si obě konečně plně důvěřovaly anebo tím, že jsem i já osvobodila svou mysl od soukromých starostí, které mě doprovázely od podzimu 2015... jedno bylo jisté – s Eli jsme zase o něco prohloubily náš vztah a dostaly se tak na další úroveň vzájemného porozumění. Během celého léta jsem si vychutnávala ten pocit, kdy jedete na koni jen tak s ohlávkou a nemusíte se ničeho bát, protože víte, že se váš parťák jen tak něčeho nevyleká, nikam s vámi nezdrhne a i kdyby se něco nedej bůh přihodilo a hold bych z jejího hřbetu spadla, tak na mě prostě počká... Letošní léto bylo opravdu kouzelné...
Na jeho konci stáj opustilo opět několik pro nás už známých koňáků a my se postupně připravovaly na nadcházející podzim. Nechtěla jsem opakovat chybu zjara a podcenit náhlé změny teplot. Proto jsem Eli začala dekovat už při prvních podzimních plískanicích – a vyplatilo se. Eli se krásně zakulatila, nasrstila a vyhnula se problémům s citlivým hřbetem. Taky mě u srdce zahřála pochvala naší kopytářky, že kobylka vypadá na svůj věk (letos v červnu oslaveny její 17cté narozeniny) velice dobře a že je vidět, že jí prostředí Bojova prospívá. Tohle potěší opravdu každého majitele jakéhokoli zvířete – pochvala od někoho, kdo se vyzná a je zkušenější než vy je nezaplacení.Letošní nástup zimy byl příjemný i po jiné stránce. Seznámila jsem se s dalšími nově příchozími koňáky a to Eliškou a Rolfem. Protože oba rádi vyjížďkují, dohodli jsme se a uspořádali konečně zase nějakou celobojováckou akci a to hromadnou předvánoční vyjížďku. Jeli jsme sice dohromady jen čtyři, ale i to se počítá. Po téhle akci jsme se sešli v klubovně i na Štědrý den, poseděli u kafíčka, každý donesl nějaké to občerstvení a střádáme tak další nápady na společné akce – jako třeba novornoční vyjížďku, vyjdu koňmo do restaurace na Jíloviště, třeba i znovu celodenní puťák na Cukrák nebo letní opékačky buřtů s přespáním ve stanech někde na louce nedaleko pastvin.
Uvidíme, co se nám nakonec podaří zrealizovat, ale už teď se těšíme na další společný rok. Eli je kus mě samotné, nebyl den, abych litovala, že jsem si koupila právě ji a jak se říká, že dvě ženské spolu dlouho nevydrží, tak si myslím, že to je prostě blábol. Zamilovala jsem se do ní nejen já, ale i můj dlouholetý kamarád Jeník. Zkrátka...ta moje žirafka v sobě má nějaké kouzlo. A žádný kůň ji v tomhle nikdy nezastoupí...
Pokud chcete video na celou plochu, klikněte 2x nebo na jeho název :)
Eli, čtvrtým rokem spolu from Poly Ramirez on Vimeo.